Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konec lvů v Jizerských horách

29. 12. 2012

Jak už jsem dříve napsal jinde, beru poslední roky svého šachového působení takříkajíc jako určité nastavení či prodloužení své „sportovní kariéry“, která vlastně mohla už před pár lety docela dobře skončit, nebo možná jako bonus, který si chci užít a zároveň jej využít. Jednak k tomu, abych se mohl hraním šachů prostě jen bavit a odreagovávat se od všedních starostí, ale zároveň třeba i k tomu, abych se ještě na „stará kolena“ pokusil něco málo dokázat, abych, až ten konec jednou opravdu přijde, nekončil s nevyřízenými resty a neodcházel takříkajíc „od rozdělané práce“ a jednou třeba nelitoval, protože, jak se říká, člověk většinou nelituje toho, co udělal, ale toho, co neudělal. Především ten poslední jmenovaný motiv jsem měl také na paměti, když jsem přemýšlel, kam se šachově podívám v roce 2012.

Fakt, že jsem se během předešlého roku přestěhoval do Prahy, kde jsem si také v dresu Kobylis vyzkoušel jednu z nižších skupin pražského přeboru (2,5 bodu ze 6 partií a předtím třetí místo v jedné ze skupin oddílového přeboru), mluvil samozřejmě pro další účast na tradiční Mezinárodní šachové dovolené, jenže když se mi zjara zkomplikoval nejdříve osobní a pak i profesní život, což rezultovalo v dočasný vynucený návrat do rodného Českého Brodu a zároveň tak utnulo mé kobyliské angažmá, bylo třeba zauvažovat nad plánem B, protože dojíždět do Prahy vlakem a vstávat tak o dovolené vlastně ve stejnou dobu jako v normální pracovní dny, se mi fakt nechtělo. Navíc mi po nástupu do nové práce prakticky celé léto překryla zkušební doba, takže bych býval na MŠD tak jako tak startovat nemohl. A tak nakonec přišla řada na další z mých nevyřešených šachových restů, a sice na 8 partií odehraných dva roky předtím na FIDE openu v Olomouci, kterým chyběla jediná parťačka k tomu, aby mi společně vynesly první mezinárodní rating.

Tuhle záležitost jsem sice vedl v patrnosti už od léta 2010, především proto, že mi potenciálně nabízela možnost vylepšit si ratingové postavení zajímavou „objížďkou“ (při prvním Fide elu se automaticky zvedá i elo národní, je-li prvně jmenovaný rating nižší), po výše zmíněném stěhování jsem ji ale odsunul do pozadí. Její čas tak přišel až teď a vzhledem k tomu, že jsem se o něco později doslechl zvěsti o tom, že pro zápočet na první FIDE elo se berou jen partie odehrané maximálně během 2 let (což se nakonec ukázalo jako pravdivé, ale nepředbíhejme), získala pro mě ještě více na aktuálnosti nebo možná už skoro naléhavosti. I proto jsem si nakonec za svůj cíl vybral nejspíš první FIDE turnaj, jehož jsem se po zdárném dokončení zkušební doby mohl účastnit – Open Liberec, který se měl konat ve dnech 20.–27. října a v jehož prospěch mluvila i možnost setkat se s dvěma známými – jedním šachovým a jedním nešachovým – které už jsem docela dlouho neviděl. Druhý z nich mi ostatně dohodil i ubytování, když se mi nechtělo dávat přes 8 tisíc za pokoj v hotelu, kde se mělo hrát .

Veskrze pozitivně to nakonec dopadlo i s uvolněním z práce, a tak mě sobotní ráno 20. října zastihlo nejprve ve vlaku do Prahy a poté v autobusu z Běchovic na Černý Most, kde jsem se nalodil do jednoho z oranžových silničních korábů společnosti Student Agency, který o jedenácté hodině vyrážel na sever. Cesta ubíhala překvapivě rychle – sotva jsem na malém televizoru, zamontovaném do sedadla přede mnou, slušně rozkoukal šestku Harryho Pottera, už jsme se pomalu blížili k Liberci, který se spolu s okolními horami rýsoval na pozadí blankytně modré oblahy, zaléván záplavou slunečních paprsků. Jaký to rozdíl oproti Praze, utopené v inverzní mlze! Zatímco „tam dole“ se už vlády ujímal nevlídný podzim, zde nahoře stále ještě panovalo příjemně teplé babí léto. Dokonce tak teplé, že jsem se už cestou ze zastávky do nedalekého dopravního terminálu pro týdenní jízdenku místní MHD a poté na prezentaci účastníků turnaje do hotelu Liberec v silnější bundě docela slušně zapotil. A to mě ještě po zaplacení startovného čekala další asi čtvrthodinová štreka tramvají do Horního Hanychova, klidné čtvrti skoro na dohled majestátního Ještědu a s malebným výhledem dolů na město. Právě tam se nachází hotel Petra, který jsem si na základě výše zmíněného doporučení zvolil za svou dočasnou rezidenci, a kde jsem se už mohl konečně převléct do lehčího oděvu.

Rychlý oběd, než se objeví svatba, která si tam na tentýž den zamluvila restauraci, poté zpět nahoru vybalit zbytek věcí, trocha odpočinku a pak už hurá na tramvaj, zpět dolů do centra a pak zas o kousek nahoru na Šaldovo náměstí do hotelu Liberec na první kolo. Letmý pohled do soupisu účastníků, vylepeného na dveřích hracího sálu, mi potvrdil to, co už jsem tušil z předběžného seznamu na turnajovém webu, totiž že budu spolu s elově podobně „sociálními“ hráči v 87členném startovním poli tvořit ještě větší (nebo snad menší?) menšinu než předloni na olomouckém openu. Podle toho vypadalo i rozlosování, kdy mi pro první klání byl na předposlední (v tu dobu ovšem poslední obsazenou – vedle byl lichý hráč, který měl volno) z celkem 43 šachovnic nalosován izraelský šachista Bar-Or Ornan s ratingem ve výši 1940 bodů. Partie, nejspíše první podzimní, kterou jsem kdy za svou „kariéru“ odehrál v tričku, byla nečekaně dlouhá a vyčerpávající – začali jsme ve 4 odpoledne a skončili jako jedni z posledních cca ve čtvrt na 9 večer – a nečekaně také velice vyrovnaná. O jejím výsledku nakonec rozhodly hlavně dva zásadní momenty. Prvním z nich byla situace okolo 20. tahu, kdy jsem propásl možnost materiálního zisku – v minimálním případě pěcha, v maximálním pak ale možná i dámy za dvě lehké figury:

fokt-ornan.jpg

V pozici na diagramu jsem na soupeřovo 19. …Vf8 odpověděl tahem 20.Jd5, který sice nebyl sám o sobě špatný, jenže jsem svého protivníka mohl slušně skřípnout, kdybych býval zahrál 20.Jxh7! Zdánlivě tah, který ztrácí figuru za pěcha, jenže po 20. …Kxh7 přijde 21.Dxh5+ a černý nemůže dámu brát kvůli hrozbě šachu od střelce. Musel by tedy hrát 21. …Kg8 a dále by bylo možno pokračovat 22.Dh4 Sxd3 23.Jd5 Sf6 (víceméně vynucené, jinak by jezdec bral na e7 s vidličkou na věž) 24.Jxf6+ exf6 25.Sc3 Dd8 26.Sxf6 Dxf6 27.Dxf6 Sxc2 28.Va1 Jb3 29.Va2, kdy bych se nejspíše mohl pokoušet i o výhru. To je samozřejmě maximalistická varianta, z které by černý mohl několikrát odbočit – např. ve 20. tahu může místo vzetí jezdce hrát např. Vfd8, kdy bych se musel s jezdcem opět stáhnout s pouhým pěchem navíc, ve 22. tahu má pak namísto vzetí střelce k dispozici obrannější Vfe8, kdy bych asi pokračoval tahem Se4 a měl bych opět jen pěcha. Každopádně ale tahle kombinace měla potenciál dát partii minimálně jiný směr – jinak řečeno mohl jsem se dostat k aktivnější hře a opatřit si, jak říká náš kápo v „déčku“ Mirek Hrubeš, určité „páky na soupeře“, aby byl pak případně ochotnější přijmout eventuální nabídku remízy. S tou jsem posléze beztak přišel, když jsem se mezitím k zisku pěšce přece jen dostal, jenže to už mi začínalo citelně ubývat času, a právě na to se pan Ornan (dle vlastních pozápasových slov), který do té doby vypadal, že příliš neví, co s pozicí počít, rozhodl hrát a pokusil se o útok na mého krále, který mu, snad i s ohledem na mou blížící se časovku, bohužel přinesl kýžené ovoce:

fokt-ornan02.jpg

Když mi černý v 27.tahu odevzdal svého pěšce na a5, trochu jsem přemítal, proč to dělá. Ukázalo se to vzápětí, když na 28.Sxa5 přišlo jasně výhružné Se5, na které jsem, bohužel špatně, odvětil 29.De4, protože jsem už neměl dost času na to, abych si spočítal, že navzdory mým předpokladům tam černý opravdu má více než jeden dva šachy. Následovalo okamžitě 29. …Dh2+, s kterým jsem počítal, ale kterému se dalo zabránit prostým 29.g3, o němž jsem dokonce uvažoval, ale posléze jsem ho zavrhl, protože jsem se mylně obával, že přijdu o bělopolného střelce. Ten je však spolehlivě kryt dámou a černý by se tak musel stáhnout (například tahem 29. …De6). Lepší než tah v partii bylo dokonce i případné 29.Sxh5, kdy bych alespoň zabránil tomu, co následovalo: 30.Kf1 Jf4! 31.g3 (teď už jediná možnost) Jxh3 32.Sg2? (další kiks, dalo se klidně zahrát Sb6 a černý nemůže brát na f2 ani šachovat na h1, takže by ze svého útoku měl pouze dorovnání ztraceného pěšce a musel by teď naopak bránit svého nekrytého černopolného střelce – např. 32. …Jg5 33.Dg4 Jxf3 34.Dxf3 s opět relativně plichtoidní pozicí) Dg1+ 33.Ke2 Dxf2+ 34.Kd1 Vcd8+ 35.Sxd8 Vxd8+ 36.Dd5 Vxd5+ 37.Sxd5 Sxg3. Výsledkem černých útočných manévrů byla tedy pozice, v níž jsem se dvěma věžemi a střelcem čelil dámě a dvěma lehkým figurám a která byla za mě sice zřetelně horší, za daného rozložení sil ale stále ještě hratelná, i proto, že jsem díky přidávanému bonusu 30 sekund za tah dokázal opět nashromáždit snesitelné množství času. Jenže i když jsem kladl tuhý odpor dalších ještě skoro 30 tahů, soupeři se nakonec přece jen podařilo vynutit výměnu obou mých věží a s dámou proti střelci (plus tři pěšci na každé straně) si už závěr zkušeně pohlídal. Malou útěchou mi mohl být aspoň fakt, že se naše partie dostala do turnajového bulletinu a posléze i na web Czech Tour (k přehrání zde – kolo 1, partie 27). V anglicky vedeném pozápasovém rozhovoru, kdy jsme vedle partie a onoho šíleného útoku rozebírali i mé židovské kořeny, mě ovšem pochválil s tím, že předvedu-li podobné výkony i proti méně elově silným hráčům, body mě určitě neminou. V následujících několika kolech to na to bohužel moc nevypadalo, ale o tom až později.

Druhý hrací den (neděle) se prezentoval sice stále slunečným, ale už citelně chladnějším počasím, takže když se za mnou stavila cestou na kolej do Ústí nad Labem moje sestra, musel jsem ke včerejšímu tričku přidat pod slabou letní bundu ještě svetr, než jsem se odvážil zajet ji na místní nádraží vyzvednout. Návštěvu místního aquaparku i následný oběd jsme si celkem užili, odpoledne za šachovnicí (kam jsem zamířil již bez doprovodu), to ale už tak slavné nebylo. Snad i vlivem včerejšího vyčerpávajícího mače jsem tentokrát proti soupeři s elem ve výši 1773 bodů předvedl černými o poznání slabší výkon, dalo by se říct takový bezkrevný. Nejdřív jedno menší zaváhání ve 13.tahu, kdy jsem neodhadl, že bude lépe jednoho z mých jezdců, proniknuvšího za nepřátelské linie, vyměnit, než s ním pasivně ustupovat, v důsledku čehož jsem se místo zjednodušení pozice a přechodu směrem ke spíše remízové věžovo-střelcové koncovce dostal do defenzívy, a záhy poté dvě po sobě jdoucí špatná rozhodnutí, z nichž to druhé se ukázalo být spouštěčem soupeřovy odtažně šachovací kombinace, s jejíž pomocí se dostal k rozhodující materiální převaze:

mraz-fokt.jpg

Pavel Mráz (SKP Valdice / 1773F) – Michal Fokt (1461N), 2. kolo

V pozici na diagramu bílý celkem očekávatelně zahrál 16.Jb5 a mě nenapadlo nic lepšího, než mu v plánovaném výpadu na c7 zabránit tahem Dd8, čímž jsem si ale zbytečně upozadil svou dámu. Daleko lepší bylo Vd8 s dalším 17.cxd5 bxc5 (nejde Jxb5 pro 18.Sxh7+! Kxh7 19.Dxd8 s věží míň) 18.Dc2 Sb7, kdy by mi sice vznikla trochu slabina v podobě osamělého pěcha na c5, na druhou stranu bych si ale rozehrál střelce a druhou věž. Další možností pak bylo Vf8 a poté například 17.e4 a6 18.Jc3 Sb7 19.e5 Jd5 20.Jxd5 Sxd5 21.Df4 Vfd8 22.dxc5 Jxc5 a nikde nehrozí větší nebezpečí. V partii se dále stalo 17.dxc5 a chybné Jxc5, tedy stejný motiv jako v jedné z výše zmíněných variant a bohužel i s podobným zakončením: 18.Sxh7+! a bílý za obětovaného střelce získá kromě pěšce také kvalitu. Všemu se přitom dalo předejít jíž rovněž zmíněným 17. …bxc5, kdy po 18.Jd6 Vf8 19.e5 Jd5 20.Jg5 h6 21.Jge4 Vd8 22.b4 cxb4 23.Jxf6+ Dxf6 (není radno hrát Jxf6 pro 24.Jxc8 Vaxc8 25.Dxc8 Vxc8 26.Vxc8+ Je8 27.axb4, kdy bych to s dámou a jezdcem měl proti duu věží a střelci dost těžké) 24.Sh7+ Kf8 25.Jxc8 g6 (opět by bylo horší Vaxc8 se stejným výsledkem jako výše) 26.Jd6 bxa3 27.Jxf7 Dxf7 28.Sxg6 Df6 29.Sh5 mám sice na rozdíl od svého soupeře roztrhané pěchy, ale pořád se to dá hrát. Místo toho se z kvality nakonec vyvinula čistá věž méně a výsledkem byla koncovka V + J vs J, která se pochopitelně už moc dobře bránit nedala.

Jako bonus bylo navíc po partii na programu menší nedorozumění s hlavním rozhodčím panem Korečkem kvůli povinnosti odevzdávat partiáře. Jeho kořeny sahaly už do předešlého dne, kdy jsem jen velmi nerad odevzdával jednomu z pořadatelů svůj barevně nadepsaný a dobře čitelný originál, místo nějž jsem si měl nechat nevzhlednou šedou kopii, byl jsem však ubezpečen, že mi bude další den navrácen. To se ovšem nestalo a naopak jsem byl panem rozhodčím poměrně nekompromisně odmítnut s tím, že originály partiářů jsou majetkem organizátora turnaje. Rozhodně jsem nechtěl dělat žádné problémy, koneckonců jsem o této turnajové praxi slyšel již dříve, ale zarážela mě určitá nejednotnost v jejím dodržování: předloni v Olomouci partiáře nikdo moc neřešil, rok nato na Mezinárodní šachové dovolené se mi pro změnu vrátily poté, co je turnajový spiritus movens Martin Koller zapracoval do turnajových bulletinů. Naštěstí se i tentokrát podařilo vše vyřešit ke všeobecné spokojenosti: pan rozhodčí mi poskytl balíček čistých partiářů, na něž jsem si mohl všechny své další partie čitelně a v barvách opsat, a krom toho mi ještě nechal okopírovat odevzdané originály z prvního až třetího kola, za což mu rozhodně patřil můj dík – z těch původních průpisových kopií se mi totiž četlo opravdu špatně.

V pondělí se počasí definitivně pokazilo a majestátný Ještěd, na který jsem dosud mohl každé ráno pohodlně koukat z balkónu, se zahalil do neprostupné mlhy. Ta se zčásti rozprostřela i v Podještědí, hlavně se ale ještě více ochladilo, takže jsem musel definitivně přesedlat na teplejší oděv a zovu ze skříně vytáhnout silnější bundu, v níž jsem původně přijel. Objevování přírodních či kulturních krás Liberce mě za takových podmínek moc netáhlo, a tak jsem většinu dne raději věnoval přípravě – či spíše pokusům o ni, když jsem zrovna nečučel na televizi nebo neseděl u notebooku, pod který mi slečny z recepce přinesly větší stůl, protože na ten původní ozdobný ministoleček se mi totiž stěží vešel samotný přístroj spolu s WiFi adaptérem a myš musel odkládat na postel . V té době mě také na mailu zastihla pozvánka od pana Nigrina na první zápas pečeckého béčka proti Dobrovicím C, kterou jsem bohužel musel nakonec odmítnout, protože jsem věděl, že z turnaje nejspíše přijedu domů až v sobotu navečer, a nebylo by asi úplně zodpovědné vůči týmu, abych hned v neděli ráno nastupoval unaven k další partii.

Ven jsem vyrazil až na odpolední zápas třetího kola. V něm mě poprvé na turnaji čekal soupeř s elem pod 1700, tedy z kategorie těch papírově už „hratelnějších“ – reprezentant domácího TJ Desko Liberec, bojující jakožto ročník 1996 kromě celkového pořadí i o pozici nejlepšího hráče do 16 let. Stejně jako já vyšel z prvních dvou kol s nulou, takže jsme měli oba o motivaci bohatě postaráno. Snad proto byla i tahle partie opět velmi dlouhá, dokonce vlastně ještě delší než ta z prvního kola – dohrávali jsme úplně poslední někdy okolo půl deváté. Podle názoru pořadatelů, kteří na nás museli čekat, šlo dokonce o rekord – ještě se jim prý nestalo, aby se vzadu na posledních stolech hrálo nejdéle ze všech. Bohužel to ale byla chvála alespoň pro mě celkem zbytečná, protože mi z úmorné vyrovnané víc jak 4 a půl hodinové bitvy nakonec opět nic nekáplo.

Štvát mě mohlo především to, že můj protivník nepředvedl navzdory o 200 bodů vyššímu Elu nikterak hvězdný výkon – jinak řečeno jsem si to opět postupně zkazil sám: nejprve jsem černými v přetahové francouzské příliš tlačil na výměnu pěšců v centru a podcenil jsem nebezpečí, které hrozilo na c-sloupci. Ten se bílému podařilo obsadit věží a dámou a posléze se dostal k zisku dvou krajních pěšců na dámském křídle. Pak ale nějak nevěděl, co si s převahou počít, a tak nakonec po četných výměnách a několika špecích s příchutí věčného šachu nebo dokonce matu (na které mi ovšem neskočil) o oba volné pěšce postupně přišel. Už dříve, ještě za vyrovnaného stavu, jsem asi dvakrát navrhl remízu, soupeř ale navzdory tomu, že se mu už celkem záhy začalo citelně nedostávat času, ani na jednu z nabídek nereflektoval (dle svých pozápasových slov potřeboval po dvou prohrách konečně vyhrát). Nakonec vznikla koncovka s jedním jezdcem na každé straně a třemi bílými pěšci proti dvěma černým na královském křídle. Klíč k řešení vyčerpávající bitvy spočíval v tom, čí král a jezdec se na toto bojiště dostanou z křídla dámského dříve, a právě zde jsem bohužel zazdil šanci partii ještě zremizovat:

novak-fokt.jpg

Jan Novák (1663F) – Michal Fokt (1461N), 3. kolo

 Po bílého 55.Kxd5 jsem měl na výběr ze dvou odpovědí – Jc3+ a Jb6+. Zvolil jsem tu první, ambice stát se úzkou stezkou života však ve skutečnosti měla spíš ta druhá: při pokračování 56.Ke6 Kc4 57.Ja5+ Kd4 58.Kf7 Ke4 59.Kxg7 Jd5 to se mnou sice moc dobře nevypadá, ale po 60.Kh6 přijde h4, a pokud bílý zahraje 61.gxh4, tak po Kxf4 62.h5 Kg4 63.Jc6 Jf4 64.Je5+ Kh3 65.Kg5 Jxh5 stojí před neradostnou volbou: buď vezme jezdce a přijde i o zbývajícího pěcha, nebo zahraje 66.Jf3 a po mém Jg3 o něj stejně přijde (67.Kf4 Jf1). Moc by si nepomohl ani s pokračováním 61.Kg5, protože po hxg3 62.hxg3 Kf3 63.f5 Kxg3 64.Jc6 Jc3 65.Jd4 (nejde f6 pro Je4+ a ztrátu pěcha) Je4+ 66.Kg6 Kf4 67.Je6+ Kg4 68.Jd8 Jc5 69.Jc6 Jd7 70.Jd4 Kf4 71.Je2+ Kg4 72.Jc3 Je5+ 73.Kf6 Jd7+ 74.Ke6 Jc5+ 75.Ke5 nemá také moc šancí na více než plichtu, protože pokud před šachy mého jezdce uhne kamkoli jinam než na e4 či e5, tak o svého pěcha rovněž přijde. Jenže to už jsem svého soupeře časovkově dohonil a dokonce i předhonil, a tak jsem tohle všechno neměl čas dopočítat. Po tahu v partii se dále stalo 56.Ke5 Kc4 57.Jd4 Kd3 58.Jf5 a je zřejmé, že mi chybí tempo a že se bílý k mým pěchům dostane dřív, než já stačím posbírat ty jeho. Během dalších deseti tahů jsem sice za své dva pěšce získal stejný počet těch soupeřových, jenže jsem k tomu musel přihodit i svého jezdce, a ten mi pak bohužel chyběl při lovu na toho posledního. Aspoň že jsem si ten večer mohl trochu spravit chuť u piva s výše zmíněným nešachovým známým, takto expřítelem mé sestry .

V úterý bylo na programu dvojkolo, takže se začínalo už ráno od 9 hodin, takže jsem to na ranní partii celkem očekávatelně stihnul jen tak tak . Ještě že se podařilo, poprvé mě totiž čekal papírově srovnatelný, ba dokonce o trochu slabší soupeř, byť disponující mezinárodním elem (1445 bodů). Do střetnutí, v němž mě čekaly bílé, jsem tedy nemohl jít než s cílem bodovat. Bohužel se zadařilo jen zčásti – snad i vinou (oproti jiným dnům) brzkého vstávání byla z partie spíše opatrná a trochu nudná epizodka, v níž se toho více nestalo než stalo. Trocha napětí se na šachovnici objevila až v závěru, kdy se mi při výměně věží povedlo získat pěšce, ale to už mě zase z hodin zdravila blížící se časovka, a jelikož to ani s 6 pěšci proti 5 na rychlou výhru dámské a stejnostřelcové koncovce moc nevypadalo, shodli jsme se nakonec na remíze.

Z výsledku jsem sice bůhvíjak nejásal, ale na druhou stranu mě mohlo aspoň těšit, že jsem se konečně odlepil z nelichotivé nuly a navíc pošetřil síly na další kolo. Tedy alespoň jsem si to myslel, jenže odpolední partie, v níž mou soupeřkou byla tentokrát vycházející pražská hvězdička Karin Němcová, pro mě dopadla katastrofálně. Vzhledem k soupeřčinu nízkému věku, který jí ovšem nezabránil nashromáždit více než slušné Elo ve výši 1590 bodů, jsem se po kratší úvaze rozhodl proti jejímu 1.e4 nasadit po delší době Pircovu obranu, s níž se mi v posledních asi tak 8 letech proti mládežníkům celkem dařilo jak na turnajích, tak v mistrácích (za opaskem mi svého času přistál třeba skalp dnes již KM Tadeáše Baláčka), jenže tentokrát bohužel padla kosa na kámen:

nemcova-fokt.jpg

Karin Němcová (Oáza Praha / 1590F) – Michal Fokt (1461N), 5. kolo

Bílá se oproti teorii Pircovy obrany trochu nečekaně brzy pustila svým e-pěchem dopředu a po 7.e5 dxe5 8.dxe5 Jg4 9.Sf4 mě přiměla se zamyslet, jak pokračovat dál. Jelikož jsem chtěl vyvinout jezdce na d7, odpověděl jsem nakonec tahem e6, kterým jsem chtěl zabránit dalšímu případnému postupu soupeřčina pěšce, na nějž bych následně mohl po přesunu dámy na c7 vyvinout slušný tlak. Myšlenka ne snad zcela scestná, jenomže jsem na to šel příliš složitě, zdlouhavě a komplikovaně, protože plánované Dc7 šlo klidně zahrát rovnou. Dále se stalo 10.h3 Jh6 11.Sg5 a teď jsem zcela zbytečně zpanikařil a poskytl bílé po 11. …Dxd1 12.Vxd1 volný d-sloupec (šlo opět v klidu zahrát Dc7 nebo třeba Db6), abych tomu následně nasadil korunu tahem 12. …f6, protože jsem přehlédl, že po 13.exf6 budu muset pěcha vzít věží, neb po plánovaném Sxf6 bych přišel o jezdce. Kvalita byla tedy po 14.Sxf6 Sxf6 v čudu a navíc jsem teď musel bránit nepříjemnou slabinu v podobě éčkového pěšce: 15.Vfe1 Kf7 (je ovšem otázka, zda se ten pěšec dá vůbec bránit, zda by nebylo lepší se na něj vyprdnout a zahrát třeba Ja6 nebo Jf5) 16.Jd4 Sxd4 17.Vxd4 b5 18.Sb3 a5 19.a4 b4 20.Je4 Kg7 21.Jd6 Jf5 22.Jxf5 exf5 a teď jsem si říkal, že jsem snad konečně hlavní problém vyřešil a že se teď ještě pokusím něco z partie vykřesat. To by mě ovšem musela bílá pustit ke slovu, abych si mohl rozehrát skladiště na dámském křídle. To mi však nebylo dopřáno a namísto toho jsem dostal grátis vstupenku na pořádný matový kolotoč: 23.Ve7+ Kh6 (lepší asi bylo Kf6) 24.Sg8 Kg5 25.Vf7 h5 (protože jsem se obával Vxh7 a nenapadlo mě, že to přece mohla bílá zahrát už o tah dřív, a že má tedy asi jiné úmysly) 26.h4+! a mně nezbylo než se vzdát, protože po Kh6 přijde 27.Vh7 mat.

Zkrátka a dobře, hrůza hrůzoucí. Kromě toho, že jsem se v téhle šílené partii vlastně za celou dobu nedostal pořádně do hry, mě mohlo navíc mrzet i to, že jsem přišel o svou reputaci „specialisty na šachistky“. Tu jsem si na šachových kolbištích tak trochu vydobyl, když se mi v rozporu s tvrzením řady šachistů, že se jim s ženami hraje hůře, většinou proti zástupkyním něžného pohlaví snad až na několik výjimek převážně ještě z mládežnických časů dařilo bodovat, teď byla ale notně otřesena. Ani nevím, jak jsem se vymotal z turnajového kolbiště, v paměti mi utkvěla až cigareta na první slušné lavičce, kterou jsem v okolí našel, a žalostné přemítání, jestli by snad nebylo lepší se sebrat a odjet pryč. Až když jsem se posléze zvedl, že půjdu na tramvaj, mi do oka padl nedaleko stojící kostel svatého Antonína, který měl právě otevřeno, neb zde probíhalo jakési setkání místních věřících, a bůhvíproč mě napadlo zajít si do této oázy klidu uprostřed rušného centra vyčistit hlavu a sesumírovat myšlenky.

Nepokládám se za veřícího, ale je starou známou pravdou, že když se člověk dostane opravdu do úzkých, hledá pomoc, kde se dá. A možná i proto mě, jak jsem tak seděl v kostelní lavici, položertem – polovážně napadlo, zda nezkusit poprosit o podporu „někoho nahoře“. Ale snad vzhledem k tomu, že jsem se vlastně nikdy opravdu nemodlil a s výjimkou několika veršů Otčenáše vlastně skoro ani žádné modlitby neznám, se mi nějak nedařilo nalézt vhodná slova. A tak jsem jen dál tiše seděl, rozjímal a nasával okolní poklidnou atmosféru, a namísto modlitby jsem při odchodu věnoval skrovný příspěvek do chrámové kasičky, v duchu s příslibem, že pokud by se mi v dalším kole povedlo bodovat, přijdu zas. Potom jsem, už celkem uklidněn, zamířil „domů“ si na notebooku rozebrat, „kde udělali soudruzi chybu“. Nic moc dalšího se tam ani dělat nedalo, neb už od časného odpoledne nefungovala hotelová WiFina, která byla nakonec mimo provoz až do čtvrtka.

Ve středu to docela dlouho vypadalo, že má finančně podpořená prosba došla „tam nahoře“ přece jenom něčího sluchu. Jednak jsem dostal soupeře, který měl sice mezinárodní elo, ale byl papírově vlastně o něco slabší, a druhak se mi v partii podařilo černými získat materiální převahu, když jsem si poměrně záhy vynutil kvalitu. Jenže pak jsem se nějak nemohl dobrat kloudného plánu, co s tímto ziskem počít, a tak se měnilo a na obou stranách se sbírali pěšci, až vznikla koncovka V + 3 proti J + 3, kde měl sice bílý na královském křídle o pěšce navíc, ovšem dva členové jeho tria byli seřazeni do dvojpěcha, zatímco mým trumfem byl volný pěch na opačné straně šachovnice, konkrétně na a-sloupci.

svetinsky-fokt.jpg

Vladimír Svetinský (Sokol Červený Kostelec / 1417F) – Michal Fokt (1461N), 6. kolo

Pozice to sice nebyla tak úplně jednoduchá, rozložení sil však dávalo naděje na výhru spíše mně. vyhrát spíše já. To si ovšem zřejmě nemyslel můj protihráč a když jsem bezpečně pokryl své dva pěchy na královském křídle, napadl mi tahem 37.Jc4 věž a nabídl mi už asi podruhé remízu s tím, že podle jeho názoru pěšce neprosadím. Snad mě tím rozhodil, protože jsem vzápětí dobrou pozici nepředstavitelným způsobem zazdil: místo abych logicky uhnul věží, sáhl jsem nepochopitelně po pěšci. Možná jsem se příliš upnul na to, jak ho co nejrychleji dovést do dámy a získat tak výraznější převahu, která by mi umožnila vyhrát partii rychleji (zbývalo mi nějakých devětdvacet minut oproti soupeřově více než hodině), ani tím se ale asi nedá omluvit grandiózní kiks v podobě tahu 37. …a6??, kdy byla věž po 38.Jxb6! nenávratně pryč. Přitom kdybych byl nechal pěcha stát, šel bych možná na výhru i tehdy, když by hrál třeba králem a soupeř by si vzal kvalitu zpět – volného pěšce by totiž těžko chytal a bylo by to „kdo s koho“, kdo si dřív postaví dámu.

Následujících pár minut jsem zcela šokován seděl a nevěřícně koukal na šachovnici, zoufale přemítaje, co hrát dál a zda má vůbec smysl hrát to dál, jestli nebude lepší položit krále a zmizet ze sálu někam daleko, pryč od toho všeho, protože jsem právě ztratil vyhranou partii, a soupeřovo lehce ironické „Vidíš, nechtěls remízu a teď nemáš nic“ ke mně v tu chvíli přes nekonečnou clonu beznaděje doléhalo jen jakoby zdálky jako ozvěna. Nakonec jsem se rozhodl to přece jen ještě zkusit, protože jsem prostě nemohl věřit tomu, že bych tak dobře rozehranou partii měl prohrát, i když to teď s eventuálním prosazením pěcha vypadalo dost méně růžově – bílému by stačilo nechat jej dojít na dostřel pole proměny a pak za něj dát jezdce, protože už bych se pak nestačil dostatečně rychle vrátit ke svým pěšcům na druhé straně šachovnice a jeho král by je pohodlně sesbíral. O to větší bylo moje překvapení, když mi pan Svetinský po 38. …Kd6 39.Kg3 nabídl znovu remízu. Těžko říci, zda se mu mě zželelo, zda to měl být výraz nějakého respektu k tomu, že i v takové pozici to chci hrát dál, případně si nebyl jist tím, že vzniklou pozici vyhraje, a nebo ho skutečně, jak mi sám po partii řekl, body zase tolik nezajímaly, čemuž by nasvědčovalo jeho trochu nonkonformní image – vysoká hubená postava, barevné kalhoty, buddhisticky oranžový svetr a pletená čepička na vyholené hlavě. Každopádně nabídka padla a já ji vděčně přijal – co jsem taky mohl dělat – a rychle jsem se klidil ze sálu.

Nebudu zastírat, že jsem po téhle partii (bohužel se opět dostala do bulletinu i na web – k přehrání zde – kolo 6, partie 135) byl snad ještě v horším psychickém rozpoložení než předešlého dne. Přece jen, řečeno s Gennou Sosonkem a starou židovskou moudrostí, „něco vůbec nemít a něco mít a ztratit to, jsou velmi různé věci“, a zatímco v předešlém kole jsem skutečně za celou partii neměl žádnou pořádnou šanci dostat se do hry, zde tomu bylo docela jinak. „Když nevyhraju ani takovou partii, tak co od sebe asi můžu čekat se silnějšími soupeři?“ říkal jsem si. Na druhou stranu mě však i ona nicotná a v konečné pozici asi ne úplně zasloužená půlka přece jen odpíchla o něco málo výše v průběžném pořadí a navíc se mi díky ní podařilo uchovat jakous takous naději na to, že mé celkové vystoupení na turnaji nebude snad přece jen takovým propadákem, což by při nulovém výsledku naopak dost reálně hrozilo, takže bych se dostal pod ještě větší tlak.

Mimo jiné i tohle se mi honilo hlavou, když jsem se cestou ze zápasu zastavil v kostele Sv. Antonína splnit svůj slib, a snad i díky zkušenostem z poslední partie mě tentokrát už napadla ta správná slova pro šachovou „modlitbu“. Přišlo mi tak trochu hloupé nebo možná naivní dožadovat se přízně Pána Boha shůry ve smyslu „dej ať zítra vyhraju“, a proto jsem jej ve smyslu kréda „pomoz si a bude ti pomoženo“, poprosil jen o tři věci: aby mi na zítřejší mač dopřál čistou hlavu a koncentraci a aby mě vystříhal předčasné radosti z možné výhry, která by mohla všechno zkazit, že o zbytek už se v rámci možností postarám sám a pokud se zadaří, tak budiž velebeno jméno jeho. A samozřejmě jsem pro jistotu svou prosbu opět podpořil malým příspěvkem .

Ve čtvrtek se mlha v podhůří i na horách trochu zvedla, a tak jsem se dopoledne rozhodl vyrazit konečně v rámci duševně i kondičně ozdravného programu na Ještěd, jak jsem měl v plánu už několik dní. Cesta obnášela tři stanice tramvají na konečnou a pak pěší výšlap lesem na lanovku, jenž se mi o něco protáhl – lanovek bylo totiž v podještědském areálu hned několik, jezdila však jen jediná a tu se mi podařilo najít až na druhý pokus, nejprve jsem totiž natrefil na jednu z těch lyžařských, nyní samozřejmě spících podzimním spánkem. Nakonec se ale přece jen zadařilo a někdy po poledni jsem spolu s několika dalšími cestujícími mohl konečně vyrazit vhůru. Z kabiny, která už jezdí překvapivých 40 let, byl na okolní skokanské můstky a na město pod námi docela hezký výhled, ale bohužel nahoře už to taková sláva nebyla – ze známé televizní věže byl totiž vidět jen její spodek, zatímco špice se ztrácela v hustém bílém příkrovu. Tak jsem aspoň zašel dovnitř do místní restaurace na grog a potom do prodejny suvenýrů, kde jsem si koupil pamětní medaili jako malou kompenzaci za to, že v turnaji jsem si na cenné kovy už čáku dělat nemohl .

A pak už rychle zpátky dolů na oběd, rezervace zpáteční jízdenky na sobotu (neboť na hotelu konečně znovu zprovoznili WiFinu), slabá hodinka siesty, trocha teoretické přípravy a je čas vyrazit dolů na další zápas. Tak nějak jsem ten den neměl celkem ani čas nějak dumat o svém postavení v průběžném pořadí a o tom, s čím do zbývajících tří kol jít, a možná mi to nakonec tentokrát přišlo i trochu k užitku – do partie, v níž jsem bílými čelil reprezentantovi dalekých Českých Budějovic, jsem totiž šel s čistou hlavou a pocitem, že nemám co ztratit, nic jsem zbytečně nevymýšlel a nakonec se to i vyplatilo. Musím ale férově, že můj protihráč (vlastník Fide ela ve výši 1570 bodů) nebyl asi v úplně nejlepší formě – v prvních pěti kolech totiž nashromáždil úctyhodných pět nul, i když je pravdou, že až na jednu výjimku hrál ale s papírově o dost silnějšími soupeři. Sérii mu přerušil až v šestém kole bod za volno, v partii se mnou ale přetrženou nit úspěšně navázal, i když rád za to asi moc nebyl:

fokt-bastyr.jpg

Michal Fokt (1461N) – Pavel Baštýř (1570F, QCC České Budějovice), 7. kolo

Černý si už chvíli předtím zkomplikoval život, když trochu neuváženě potáhl pěšce na b6 a umožnil tak jednomu z mých jezdců proniknout přes c6 hluboko za své obranné linie a nechat se tam na e7 vyměnit za jednoho z černých střelců, v pozici na diagramu mi už ale pořádně nahrál tahem 15. …Jfd7? (líp určitě vypadalo Vac8 nebo Dc7) a zabral tak jediné ústupové pole svému druhému jezdci, jehož jsem pochopitelně okamžitě napadl tahem 16.b4 s tím, že musí nevyhnutelně padnout. Na to se pan Baštýř pokusil kontrovat tahem 16. …Df6, ale šlo pouze o plácnutí do vody, na které jsem v klidu odvětil 17.Sb2, po kterém tam černý lautr nic nemá a jeho jezdec zůstává nepříjemně ohrožen. S vědomím, že už jej nemá jak zachránit, skončil můj soupeř alespoň po pěšci – 17. …Jxe4 a po 18.Sxe4 (nejde Jxe4 pro Dxb2) mínil tahem d5 mému střelci trochu omezit manévrovací prostor. Jak se ale ukázalo, měl ho radši vyměnit (18. …Sxe4), protože si tímto plánem vůbec nepomohl – bez obav jsem odvětil 19.Jxd5 s tím, že černý nemůže jezdce brát, a čekal jsem, že si uhne dámou a partie bude pokračovat s čistou figurou víc pro mě. Jenže pan Baštýř jezdce naprosto nečekaně vzal a zatloukl si tak do své rakve finální hřebík – po 19. …e6xd5 totiž samozřejmě přišlo 20.Sxf6 a černý se promptně vzdal.

Samozřejmě, že jsem se chtěl hned po partii vydat k Sv. Antonínovi poděkovat za pomoc, ale jelikož se na mě přišel podívat můj někdejší souputník z šachových táborů IM Přibyla, hráč tanvaldské Jiskry a dnes již skoro KM Ondra Pražák, šlo se nejdřív na vydatnou brzkou večeři a na pivo do turecké „kebabárny“ poblíž radnice. Pak jsem teprve vyrazil do chrámu Páně, kde už ale mezitím zavřeli. No nevadí, zašel jsem tam hned druhý den (pátek), kdy se mimochodem i na okolních horách definitivně roztrhala mlha, takže jsem si mohl trochu nadávat, že jsem s výletem na Ještěd nepočkal. Na druhou stranu se ale ještě více ochladilo, takže jsem možná mohl být rád, že jsem ušetřil své tradičně nikterak pevné zdraví. Hned z kostela jsem zamířil na osmé kolo, pro které mi byl nalosován jistý ruský šachista žijící v Německu, jemuž jsem měl čelit bílými figurami. Po papírové stránce šlo nepochybně o silného soupeře (Fide elo 1766), ale po několika ztrátách v předešlých kolech už možná tak trochu rezignoval na vyšší mety, zatímco mně se naopak v partii, hrané poprvé mimo poslední řadu stolů, povedlo tentokrát vyvarovat vážnějších chyb, a tak jsme se nakonec v koncovce 2V + S na každé straně, kdy se mi povedlo získat pěšce navíc (7 proti 6), shodli na remíze.

Stejný výsledek se mi povedlo zopakovat i v sobotu, která si na ráno překvapivě přichystala první sněhovou nadílku a výhled na Ještěd s okolím opět skryla zrakům domorodců i turistů. Na poslední kolo, které poprvé od úterka začínalo opět o deváté, jsem to naštěstí stihl včas. Mým závěrečným soupeřem byl další z reprezentantů domácího Deska Liberec, držitel Fide ela zvíci 1648 bodů. Díky tomu, že mi na hotelu od čtvrtečního odpoledne už opět fungovala WiFi, mohl jsem si na webu Czech Tour prostudovat pár jeho partií. Za bílé se v nich vesměs objevovalo mé kdysi oblíbené Birdovo zahájení, a to ve variantě zahrnující tah b3, takže jsem podle toho zaměřil svou přípravu. Mé předpoklady celkem vyšly – čistého Birda nechal můj protihráč sice tentokrát doma, b3 však zahrál hned prvním tahem. Partie sama o sobě nebyla ani moc náročná, de facto nikdo z nás neudělal žádnou vážnější chybu a místo toho se měnilo a měnilo, až nám každému zbyl jeden jezdec a 6 pěšců (2 na dámském a 4 na královském křídle u bílého, 3 na 3 u mě), načež jsme dali plichtu.

Trochu mě překvapila ochota, s níž můj soupeř nabídku přijal, a říkal jsem si, že chtěl už asi turnaj dohrát v klidu, protože předtím několik partií prohrál a podobně jako já se vzchopil až ke konci. Posléze mi ale výše zmíněný Ondra Pražák prozradil, že šlo o hráče, jehož herní síla vlastně jeho Fide elu tak úplně neodpovídá – prý se mu jedním povedeným turnajem povedlo vylétnout někam k 1800, a od té doby údajně pozvolna klesá. Necítil jsem se kompetentní, abych tuhle informaci jakkoli posuzoval, a tak jsem radši zašel potěšující půlku, která mi vylepšila účet na celkem 3 body z 9, tedy o půl bodu lepší výsledek než předloni v Olomouci, oslavit do nedalekého mekáče. Tam jsem se mimo jiné potkal i se svým soupeřem z prvního kola panem Ornanem, ale stačili jsme se sotva pozdravit, natož abych mu snad řekl, že měl nakonec s tou prognózou ohledně mé hry přece jenom trochu pravdu .

Vzhledem k tomu, že konečné výsledky měly být vyhlášeny až někdy po druhé hodině, přičemž mi o tři čtvrtě na tři odjížděl autobus, bylo mi jasné, že bych mohl mít problém to potom stihnout, a protože jsem ani moc nedoufal, že by na nás hráče v druhé půlce konečného pořadí zbyly nějaké hodnotné ceny, koupil jsem si místo toho v obchodě otevřeném v rámci hracího sálu zelené šachové tričko s logem Czech Tour, k čemuž mi pořadatelé přidali ještě malou pozornost . A pak už hurá na tramvaj a zpátky nahoru na hotel, dobalit, uklidit a samozřejmě zaplatit, a pak už zbývalo jen vzít bagáž a vydat se stále padajícím sněhem zase dolů, tentokrát na autobusové nádraží. Tak nějak jsem si při pohledu na to počasí říkal, že z Liberce odjíždím vlastně tak akorát včas, protože až ta sněhová nadílka umrzne, bude z těch kopců okolo centra města jedna velká klouzačka.

V autobuse byla k dispozici WiFi, takže jsem cestou do Prahy nedočkavě sledoval, kdy se na webu objeví konečné pořadí. Zajímalo mě totiž, jak dopadne souboj o jednu z doplňkových cen pro nejlepšího hráče bez Fide ela, kde jsem před posledním kolem trochu paradoxně figuroval já společně s jedním malým Nguyenem z Prahy-Smíchova a jistým panem Mohylou z domácí Lokomotivy Liberec, kteří měli stejně jako já 2 a půl bodu. Zatímco pan Mohyla v posledním kole nakonec rupnul a zůstal tedy až za mnou, malý Nguyen ukořistil plichtu a na pomocné hodnocení se vydrápal přede mě. Mohl jsem tedy na jednu stranu cítit úlevu z toho, že jsem neudělal špatně, když jsem na vyhlášení nepočkal, na druhou stranu mě ale trochu hnětlo, že cenu urval někdo, kdo měl na svém kontě mimo jiné též jeden bod zdarma za volno, pročež jsem trochu nechápal, kde ono pomocné hodnocení nabral. Vztek mě ale přešel, když jsem si všiml, že ani Nguyenovi nakonec ona cena nepřipadla, neboť jeden z celkem pěti v turnaji startujících národních elistů, nějaký pan Šafránek, skončil ještě lépe, když nasbíral o půl bodu více.

Nakonec jsem tedy se svým účinkováním na libereckém openu, kde jsem se 3 body za jednu výhru a čtyři remízy obsadil konečné 79. místo, mohl být relativně spokojen, a to jak co se týče výsledků, tak především herně. Sice jsem si mohl nadávat za nevyužité šance v prvním a třetím kole, za propadák v kole pátém a šestém a v neposlední řadě rovněž za horší čas ve většině partií a za to, že jsem se párkrát musel potýkat i s časovkou, která na mé výsledky měla nezanedbatelný vliv, ale na druhou stranu mě mohl těšit fakt, že jsem v posledních čtyřech kolech ani jednou neprohrál a že jsem celkově měl vlastně méně proher než partií, ve kterých jsem byl bodově úspěšný. Zda mi k vzestupu ve druhé polovině hracího týdne pomohl výše zmíněný kostelní experiment, si netroufám odhadovat – to budu muset ještě probrat s českobrodským farářem, takto svým kolegou z mykologického klubu, mé poděkování ale rozhodně patří spoluhráčům z pečeckého déčka Mirkovi Hrubešovi a Danovi Železnému, kteří mi (spolu s mým tátou) hlavně v té krizové části mezi 4. a 6. kolem psychicky hodně pomohli, ať už povzbudivými SMSkami nebo při dlouhých, zejména večerních telefonátech. Hlavně díky nim jsem si uvědomil, že vlastně ani po těch několika špatných výsledcích nemám moc co ztratit, protože vlastně ještě nic, tedy žádné Fide elo, nemám, a že pokud bych ho nakonec kvůli dalším nulám nezískal nebo by snad bylo menší než to současné národní, tak by mě to sice mohlo štvát, ale vlastně by se zas tak moc nestalo.

Na tenhle katastrofický scénář nakonec bohudík nedošlo, a tak jsem se v prosincovém vydání elo listiny Fide našel s prvním mezinárodním ratingem. Ten byl nakonec o trochu nižší, než mnou předběžně vypočtených 1536 bodů, protože, přesně jak jsem se bál, mi kvůli přetažení oné na začátku zmíněné dvouleté lhůty o dva měsíce nebyl započten předloňský olomoucký turnaj, zbývajících 9 partií ze severu mi ale i tak „hodilo“ potěšujících 1521 bodů, na něž mi následně poskočilo i elo národní, což pro mě představovalo dosud největší nárůst v kariéře, a to o 60 bodů. Takže, i když bych si ještě po šestém kole býval nedovedl představit, že to řeknu – „I love Liberec!“

                                                                                                                Michal Fokt

 

Náhledy fotografií ze složky Open Liberec 2012

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA