Po několikaměsíčním letním spánku se s příchodem podzimu středočeským šachistům podobně jako jejich kolegům po celé republice rozproudila opět krev v žilách, startují totiž mistrovské soutěže družstev. Po říjnovém prologu v podobě regionálního přeboru totiž odstartovaly v první listopadovou neděli obě skupiny krajského přeboru a také pětice regionálních soutěží, kde před sezónou proběhlo několik etap přesunů družstev mezi jednotlivými skupinami. To se projevilo zejména v RSD, z které zmizely „snadné body“ v podobě DDM Nymburk a naopak se sem po ročním výletu do vyšších pater vrátila Čáslav, doplněná Kutnou Horou B a také béčkem Sendražic, které muselo uvolnit místo v RP svému áčku, sestoupivšímu z krajského přeboru.
Při pohledu na soupisky zúčastněných družstev, z nichž většina oproti předchozím letům posílila (např. DDM Kolín splynutím s tamním Sokolem), se jako největší papíroví outsideři jevily céčko Českého Brodu a déčko Peček – první jmenovaný tým si na rozdíl od většiny svých konkurentů nepřivedl posilu žádnou, kapitánovi našeho družstva se pak z původně plánovaných akvizic podařilo dotáhnout jen jednu v podobě Dana Železného, který se k aktivnímu hraní vrátil po několikaleté pauze, vyplněné především domácím tréninkem. Protože se mu dařilo i v partiích s oddílovými spoluhráči, přepustil mu náš kapitán druhou šachovnici a sám se spolu s další loňskou oporou Jiřím Veselým napsal na chvost základní pětky. Jak se škatulata se sestavou osvědčila, mělo ukázat hned první kolo, kdy bylo na programu derby proti pečeckému céčku. V minulých dvou letech jsme z tohoto souboje dvakrát odešli těsně poraženi, mimo jiné i proto, že se nám nikdy nepodařilo dát dohromady kompletní sestavu. To se letos mělo konečně změnit a navíc se v pátek před zápasem objevily zprávy, že soupeři budou naopak o několik svých klíčových hráčů oslabeni. Proto jsme se těšili na vyrovnaný zápas a doufali alespoň v zisk bodu.
Den zápasu ovšem nezačal právě přívětivě, alespoň tedy pro mě. Už když jsem se ráno o půl osmé vzbudil, cítil jsem, že něco není v pořádku, což se vzápětí potvrdilo při pokusu vstát – hlava se mi motala tak, že jsem málem spadl zpátky do postele, a ozývat se začal i žaludek. Zkrátka připadal jsem si jak po flámu, přestože jsem předešlého večera nic nepil a šel jsem spořádaně spát kolem půlnoci. Přesto se mi podařilo nasnídat (bez alespoň trochy poživatin v sobě odmítám ráno vstávat kamkoli) a posléze se, byť stále v nedobré kondici, dohrabat na vlak, z něhož jsem cestou napsal o nepříznivých zprávách Mirkovi, jenž se mě naopak snažil povzbudit novinkami, týkajícími se soupeřů – bylo již jasné že nebudou hrát ani Petr Štegl, ani Zdeněk Charous, takže naše šance urvat v základní sestavě Kubíček – Železný – Fokt – Hrubeš a Veselý nějaké body se rozhodně slibovaly zvýšit, zejména na zadních šachovnicích.
Další nepříjemnou epizodu přinesl můj příjezd na pečecké nádraží. Zde jsem nejprve shlédl zajímavou scénku v podání otce Františka a syna Miloše Michálkových, kteří se právě tak akorát stačili pozdravit při výstupu a nástupu do vlaku, protože zatímco prvně jmenovaný se chystal na zápas do Kolína, druhý mířil právě na pečecké derby, kde, jak se posléze ukázalo, jej čekala repríza loňského souboje se mnou. V patách s Milošem a dalšími cestujícími jsem zamířil po dřevěném přechodu z druhého na třetí nástupiště a okolo čekajícího vláčku do Kouřimi směrem k zadnímu východu z nádraží, nelegální leč po vybudování podchodu na místě obvyklého přejezdu hojně používané zkratce. Je pravdou, že jsem již z dálky zahlédl stát na druhé straně za silnicí policejní dodávku, kolem ní však nikdo nebyl, a tak jsem měl za to, že si snad policisté cestou na nějakou dopravní akci odskočili do blízkého krámku na něco malého k snídani. Stejně jako lidé za mnou jsem tedy pokračoval dál a zarazilo mě až zvolání „Dobrý den, můžete mi prosím ukázat váš občanský průkaz?“, které jsem zaslechl při přecházení silnice. Otočil jsem se za hlasem a koukám – kde se vzal, tu se vzal, stojí před autem policista a mává očividně na mě. Odpověď na dotaz, o co jde, jsem se dozvěděl, že o neoprávněný přechod kolejí a tudíž přestupek, který hrozil pokutou až 1000 Kč, nebo ještě daleko vyššími částkami v případě, že by policie, která toho dne měla údajně celorepublikovou akci, věc předala úřadům. Nakonec to spravila stokoruna, zatímco ostatní koleje přecházející, kteří ještě nedorazili k silnici, se včetně Miloše Michálka (který ovšem posléze prohlašoval, že přemýšlel zda nejít a nenechat si tu pokutu jako správný hrdina také dát) kvapem klidili zpátky na nástupiště, když je voláním „Snad nechcete taky platit?“ varoval místní děda, který celé situaci přihlížel.
Důkaz, že se absurdní situace opravdu stala
O chvíli později jsem dorazil k pečecké Sokolovně, kde už čekali spoluhráči i soupeři a kde má historka vzbudila na jedné straně výbuchy smíchu (hlavně poté, co dorazil Miloš a doplnil ji o další podrobnosti), ale i údiv a soustrast, neb výše uvedená zkratka, kudy jsem chodil už při svých cestách na pečecké turnaje mládeže, se dle pamětníků používá již celá desetiletí. Náš kapitán Mirek Hrubeš dokonce prohlašoval, že si bude stěžovat u Zdeňka Charouse, takto nádražáka, že mu pokutují hráče. Hráčům céčka bylo ovšem do smíchu přece jen o něco méně, neb dost dlouhou chvíli to vypadalo, že snad budou hrát ve třech. Naštěstí pro ně jim chvíli po Milošovi, který byl čtvrtý, dorazil i poslední chybějící článek sestavy v podobě Petra Šváry, a tak mohl rozhodčí pan Nigrin, který zápětí zase odešel, napjatě očekávaný zápas, v němž jsme byli vedeni jako domácí družstvo, bez dalších problémů zahájit.
Následující zhruba dvě hodiny se nic zvláštního nedělo – jako první si bod připsal na páté šachovnici Jirka Veselý, který podle očekávání bílými přetlačil hostujícího Romana Kolandu, i když mu to se soupeřem, o němž se často říká, že hraje tak trochu “dětské šachy“, trvalo přece jen o něco déle, než bychom čekali. Zlepšit se holt může každý, když na sobě pracuje, a to i ve vyšším věku
O něco později dospěla ke svému konci partie na 4.šachovnici, kde si náš kapitán musel proti Švárovi připadat jak na houpačce – po dlouho vyrovnaném průběhu střetnutí se na přechodu do jezdcovo-věžové koncovky dostal pod tlak a vypadalo to na prohru, ale pak se situace nějak zamotala a byl to naopak Mirek, který stál v pozici jezdec proti jezdci na výhru, protože měl aktivního krále a tlačil svého volného pěšce, zatímco stejně disponovaného pěšce svého soka bezpečně chytal. Jenže pak se všechno zamotalo do třetice, náš borec nezahrál úplně nejpřesněji a výsledkem byla remíza, za niž jsme sice byli rádi, ale měli jsme trochu obavy, aby nás promrhaný půlbod nemrzel. Zejména proto, že mně se v repríze loňského duelu s Milošem příliš nevedlo. Ne že bych snad rozehrál špatně, ale nebylo mi pořád ještě příliš valně, takže mi to myslelo o to pomaleji, a navíc Miloš, který se také necítil příliš v pohodě, protože na zápas přijel údajně po noční šichtě, rozehrál sicilskou poněkud zvláštně, tedy s různě přeházenými tahy, takže místo toho, abych zahájení v klidu odblical, jsem se zasekl už zkraje. Kvůli tomu jsem nejspíš propásl vhodnou dobu na nabídku rychlé remízy, o které jsme se vzhledem k oboustranné „indispozici“ před partií nezávazně bavili – Miloš totiž okolo čtvrt na jedenáct usoudil, že na to, aby si šel lehnout a dospat se, je už pozdě, a že se tedy aspoň pokusí oplatit mi loňskou porážku. To se mu nakonec povedlo, protože jsem 6 tahů před časovou kontrolou spadl na čas. Pozice byla již lehce horší, ale hrálo by se bývalo ještě asi dlouho. Aspoň že se mi při partii přestala motat hlava…
První dílčí výhra hostí naštěstí neznamenala vyrovnání skóre – ještě před mým neslavným koncem totiž překvapil pan Kubíček, který po ostrém průběhu partie, kde se šance přelévaly ze strany na stranu, nakonec přece jen jedničku soupeřů Ondřeje Hudce bílými udolal, ačkoli byl soupeř papírově o nějakých 170 bodů v nevýhodě. Na pomyslném ukazateli tak visel průběžný stav 2,5:1,5 v náš prospěch a tedy jistota minimálně bodu. To nás sice těšilo, ale pořád jsme ještě pomýšleli na možnost urvat celkové vítězství. Klíčem k němu bylo vytěžit z partie na druhé šachovnici alespoň remízu. A to se nakonec povedlo, třebaže měl Dan Železný dlouho plnou hlavu starostí kvůli dvěma bílým volným pěšcům. Nakonec se mu je ale podařilo úspěšně zablokovat a ve zjednodušené koncovce nestejných střelců již kýžený půlbod udržel. To už jsem se ale dozvěděl až doma, protože jsem ve 13.45 (zhruba půl hodiny před koncem) odešel na vlak, tentokrát již ale raději spořádaně „okolo“, tedy podchodem. Přece jen za druhou stovku v kapse policie by tři body do tabulky byly už trochu drahé
Co říci závěrem? Jsme určitě rádi za povedený vstup do soutěže, na rozdíl od českobrodského céčka, které ruplo v Říčanech a k potupnému „kanáru“ mu mnoho nechybělo, a které doufáme v souboji s Říčany v třetím kole pomstít. Nejprve nás ale čekají Sendražice B, tedy jeden z favoritů skupiny. Doufejme, že nám forma (a také štěstí v podobě špatné docházky soupeřů) vydrží.
Michal Fokt
Aktualizace :-)
(Michal Fokt, 20. 1. 2010 21:28)