Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nečekaná kořist z Bakova

22. 11. 2012

Po potěšující domácí výhře nad dobrovickým „efkem“ nás ve třetím kole čekala pro změnu cesta ven, konkrétně do Bakova nad Jizerou, kde se nám do cesty mínil postavit C-tým tamního Sokola, řadící se k favoritům soutěže. Vzhledem k posledně jmenované skutečnosti bylo trochu otázkou, zda náš nově nabytý optimismus nebude záhy zase zchlazen, zvláště když nám chyběl Dan, který požádal o dočasnou dovolenou, rozhodně jsme ovšem nehodlali dát svou kůži lacino. Kromě toho jsme z webových stránek soutěže věděli, že bakovští zatím ani do jednoho z předešlých dvou mačů nešli v nejsilnější sestavě, a i když jsme na to nechtěli spoléhat, byl i tohle možná jeden z důvodů, proč jsme takříkajíc „nejeli prohrát“ – chtěli jsme se inspirovat bojovným výkonem našich tenistů, kteří během téhož víkendu válčili ve finále Davis Cupu se Španělskem.

Čemu bylo před zápasem ještě třeba věnovat pozornost, byl fakt, že šlo zároveň o soupeře geograficky nejvzdálenějšího, v důsledku čehož jsme opět museli řešit dopravu. Původní plán byl, že Mirek s částí týmu přijede autem do Českého Brodu vyzvednout mě a Rudu, který měl dojet z Prahy vlakem, pak to ale pár dní vypadalo trochu vachrlatě, protože se Mirek kdesi s kýmsi trochu „ťuknul“, takže hrozilo, že v případě nepojízdnosti auta bychom snad museli do Bakova jet vlakem. Naštěstí se tak nakonec nestalo, takže finální domluva zněla: obě dvě části týmu se srazí po půl osmé na českobrodském nádraží. Když jsem v neděli ráno vyrážel z domova, bylo 7:39, takže jsem těch pár set metrů přes koleje na místo určení spěchal, jak se dalo, předem smířen s případnými výtkami od kapitána na mou nedochvilnost, jenže k mému překvapení se v rozkopaném okolí nádraží nevyskytoval ani Mirek, ani auto a dokonce ani Ruda, takže mě trochu obešel mráz, že snad spoluhráči vyrazili na sever beze mě. Vše se vyjasnilo, až když jsem Mirkovi zatelefonoval – tedy skoro vše, protože Ruda měl být v tu dobu už asi tři čtvrtě hodiny na místě, a zatím po něm nebylo ani památky. Ale to už je na čase předat slovo kapitánovi, aby do celé záležitosti vnesl jasno a seznámil nás se svým pohledem na následující dění:

Po domluvě s Danem jsem dal příležitost Járovi a Rudovi. Oproti obvyklému srazu před budovou nádraží v Pečkách jsem se rozhodl, že se budeme scházet jak švábi na pivo. Takže jsem v 7:15 nabral Jardu Dobiáše a jeli jsme do Velkých Chválovic vyzvednout Járu Šimka, jak jsme byli předběžně dohodnuti v 7:20, jenže ten šoumen slyšel v telefonu 8:20. Ale dopil čaj a vyrazili jsme do Českého Brodu. Tam jsem do svého nabouraného šachbusu, jak říkám svému autu, nabral zbytek týmu, jmenovitě Rudu, který chudák mrznul skoro hoďku před nádražím (protože si kvůli již zmíněným stavebním pracím na nádraží si nevšiml vytápěné vstupní haly, kde by se býval mohl ohřát – pozn. red.), a Michala, který se vychrupal do růžova (naše „slečinka“ ).

Papírové předpoklady hovořily ve prospěch soupeře, ale svým spoluhráčům jsem během cesty (kdy se nám díky Mirkově svižné jízdě podařilo dohnat nabranou časovou ztrátu – pozn. red.) zdůraznil, že elo je jen číslo a partie začíná s vyrovnaným materiálem a je jen na nich jak s tím naloží. Navíc jak jsme nakonec po příchodu do bakovské Sokolovny zjistili, nebylo to ani s tou papírovou převahou soupeřů tak úplně horké, protože opět nastoupili bez prvních tří hráčů své soupisky.

Sokol Bakov nad Jizerou C
 
TJ Sokol Pečky D
Paldus Jan
1596
½
-
½
1441
Dobiáš Jaroslav
Havlík Lumír
1605
0
-
1
1459
Hrubeš Miroslav
Suchomel Oldřich
1576
½
-
½
1461
Fokt Michal
Stránský Miloš
1279
0
-
1
1000
Zubek Rudolf
Flek Lukáš
1100
0
-
1
1351
Šimek Jaroslav
 
 1
:
 4
 

Jako první jsem skončil tradičně já a opět úspěšně. Po vyrovnaném zahájení se mi povedla ve střední hře malá nepatrná výhoda – zatlačit soupeře, aby se bránil na dámském křídle, a od toho se odvíjela moje aktivita, která vedla k tomu že soupeř zahrál nepřesnost a byla z toho kvalita, a soupeřova dobrá obrana dostala trhliny, na které jsem čekal.

Brzy po mě dohrál i Jára Šimek, který si vytvořil dva spojené volné pěšce na dámském křídle. Ty pomalu, ale jistě posouval vpřed a díky tomu nejdříve získal kvalitu a pak se mu povedla i figura a vyhrál matovým útokem střelec dáma věž.

Zbývalo už jen uhrát půl bodu ze 3 partii a bod by byl doma. Jako třetí dohrál Ruda, kterému se povedlo připravit soupeře o věž a střelce a v koncovce dáma, obě věže a střelec proti dámě a věži si pohlídal, aby měl schovaného krále, když mu hrozily šachy na poslední řadě, a po nucené výměně věže se soupeř vzdal.

Na první šachovnici se aktivita přelívala ze strany na stranu a nakonec se soupeři dohodli na remíze, která v konečné fázi vypadala za černého malinko aktivnější, ale vyhraná určitě nebyla.

Závěrečnou fázi zápasu komentuje opět kapitánův zástupce:

Jako poslední se dohrávala partie na třetím prkně, kde jsem se shodou okolností potkal s hráčem, jehož jsem měl možnost pár týdnů zpátky sledovat na libereckém Fide openu. Tam jsme se sice šachově minuli, byť se pan Suchomel podobně jako já pohyboval většinu kol spíše u zadních stolů, i tak jsem ovšem měl možnost udělat si alespoň určitou rámcovou představu o jeho hře. Možná že i díky tomu se mi černými v královské indické podařilo jeho ne úplně důrazné ofenzivní snahy po brzké výměně dam postupně eliminovat a posléze díky jeho menšímu zaváhání získat pěšce.

Pochopitelně jsem přemýšlel o tom, že bych to zkusil na výhru, ale pozice slibovala spíše hodně dlouhý zákopový boj a navíc jsme v 17.tahu měli už každý na hodinách jen něco přes půl hodiny (já 36 minut, soupeř 39 minut). Kromě toho už se na všech ostatních stolech dohrálo, takže když pan Dobiáš na první šachovnici uzavřel se svým protihráčem smír, následovali jsme tohoho příkladu vbrzku i my s panem Suchomelem – sice jsme pak ještě zkoušeli, jak by se partie odvíjela dále, do naší analýzy ale rázně zasáhl Ruda, který nám začal stavět figurky s tím, že chce ještě vidět televizní přenos závěrečných dvouher daviscupového finále . A tak jsme už jen poprosili jednoho ze soupeřů, aby nás na můj mobil vyfotil, a vyrazili jsme zpět k autu. Tam jsme se u našeho šachbusu vyfotili ještě jednou, neb se ukázalo, že fotka z interiéru byla poněkud rozmazaná, a tak Ruda promptně oslovil jednoho z kolemjdoucích, aby nás zvěčnil ještě jednou. Trochu jsem sice trnul, abych nedopadnul jako televizní Mr. Bean, když se chtěl nechat vyfotit u sochy a oslovený občan mu s přístrojem utekl, ale tady to naštěstí zřejmě nehrozilo, neb dotyčný pán měl s sebou ještě manželku s kočárkem .

No a pak už nezbývalo než se znovu nasoukat do auta a vyrazit nejprve do Brodu, kde jsme vystoupili nejprve já a pak Ruda, a zbytek výpravy pak pokračoval dál do Peček. Jak řekl sám kapitán – „zápas se nám nade všechny pochybnosti podařil“ (i když je třeba pravdivě přiznat, že nám soupeři trochu nahráli), takže jsme byli opravdu spokojeni, a už jsme jen doufali, že si z nás vezmou tenisté příklad tak, jak jsme si ho předtím vzali z jejich výkonů my. A nakonec se podařilo, Česko po 32 letech legendární „salátovou mísu“ opět vyhrálo, takže to byla po všech stránkách vydařená sportovní neděle .

                                                                             Miroslav Hrubeš a Michal Fokt

 

Náhledy fotografií ze složky Bakov nad Jizerou C – Pečky D

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA